Czech Maturita CJL cheat sheet

Hlavní myšlenka (téma) se odvozuje z celku textu, ne z jednoho detailu; dílčí motivy ji pouze rozvíjejí - při určování tématu formuluj jednou větou, co text sděluje o čem.

Rozlišuj téma (o čem text je) a pointu/ideu (co tím autor sděluje); u publicistického textu bývá pointa v titulku nebo v závěrečném odstavci.

Funkční členění textu: úvod uvádí téma, stať rozvíjí argumenty, závěr shrnuje nebo vyvozuje důsledek; odstavce jsou nositeli dílčích myšlenek.

Rozlišuj fakta (ověřitelná tvrzení) od hodnocení a názorů (výrazy jako podle mého, bohužel, zřejmě signalizují subjektivitu).

Při otázce na informaci vyhledej v textu klíčové slovo z otázky, najdi příslušnou pasáž a odpověz pouze na základě ní, ne z vlastní znalosti.

Textová návaznost (koheze) se tvoří odkazy: zájmena, příslovce, opakování klíčových slov, synonyma, elipsa; porušená návaznost = nesrozumitelný text.

Čtenářský záměr autora signalizují funkce textu: informovat (zpráva), přesvědčit (komentář, reklama), pobavit (fejeton, povídka), poučit (návod, učebnice).

Grafické členění (odstavce, tučné písmo, mezititulky, seznamy) nese informaci o hierarchii myšlenek; mezititulek shrnuje obsah oddílu.

Vyjmenovaná slova po b, f, l, m, p, s, v, z: po nich se píše y/ý v kořeni domácích slov (bydlet, výr, lysý, myš, pýcha, sýr, vy, jazyk); u příbuzných slov se pravopis řídí kořenem.

Shoda přísudku s podmětem: mužský rod životný v množném čísle má -i (muži šli), neživotný a ženský -y (stroje šly, ženy šly), střední -a (děti šly jako výjimka).

Čárka před spojkami: před a, i, nebo, ani se nepíše, pokud spojují větné členy nebo věty v poměru slučovacím; před ale, avšak, však, proto, tedy se píše.

Vedlejší věta se odděluje čárkou od věty hlavní vždy, i když stojí na začátku nebo uprostřed; vložená věta se uzavírá čárkami z obou stran.

Shoda podmětu s přísudkem u přísudku jmenného se sponou: přísudek se shoduje s podmětem v rodě a čísle (Děti byly nemocné).

Slovní druhy: 1 podstatná jména, 2 přídavná, 3 zájmena, 4 číslovky, 5 slovesa, 6 příslovce, 7 předložky, 8 spojky, 9 částice, 10 citoslovce; určuj podle funkce ve větě, ne jen podle tvaru.

Lexikologie: synonyma (stejný význam), antonyma (opačný), homonyma (stejná forma, jiný význam), hyperonyma/hyponyma (nadřazený/podřazený pojem), slova přejatá a archaismy.

Stylistika: spisovný jazyk vs. nespisovné útvary (dialekt, slang, argot, obecná čeština); v odborném stylu převažují termíny, v publicistickém expresivní a hodnotící výrazy.

Epika × lyrika × drama: epika má děj a vypravěče, lyrika vyjadřuje pocity a nálady bez souvislého děje, drama je určeno k scénickému provedení prostřednictvím replik a scénických poznámek.

Žánry epiky: epos, pověst, pohádka, povídka, novela (pointa, jeden konflikt), román; žánry lyriky: óda, elegie, sonet, píseň, epigram; žánry dramatu: tragédie, komedie, činohra.

Tropy (přenášení významu): metafora (přenos na základě podobnosti), metonymie (na základě souvislosti), personifikace, hyperbola, ironie, synekdocha (část za celek).

Figury (hříčky s formou): anafora (opakování na začátku), epifora (na konci), epizeuxis (bezprostřední opakování), gradace, antiteze, apostrofa, řečnická otázka, inverze.

Verš × sloka × strofa: verš je jeden řádek, sloka je seskupení veršů; rým střídavý (abab), sdružený (aabb), obkročný (abba), přerývaný (abcb).

Rytmus českého verše je sylabotónický: rozhoduje počet slabik a umístění přízvuku; daktyl (-uu), trochej (-u), jamb (u-).

Vypravěč: ich-forma (vypravěč je postavou), er-forma (vševědoucí vypravěč ve 3. osobě); přímá řeč, nepřímá řeč a polopřímá řeč ovlivňují odstup od postav.

Kompozice: chronologická, retrospektivní, rámcová (příběh v příběhu), paralelní; rozlišuj expozici, kolizi, krizi, peripetii a rozuzlení (katarzi).

Staroslověnské písemnictví: Proglas (předmluva k překladu evangelií, připisovaná Konstantinovi), Život Konstantinův a Život Metodějův - 9. století, Velká Morava.

Středověká česky psaná literatura: Dalimilova kronika (počátek 14. stol.), Alexandreida, Mastičkář; žánry legend, kronika, duchovní píseň.

Renesance a humanismus: Kronika o svatém Václavu a Hynek z Poděbrad; humanistická čeština a cestopisy (Václav Šašek z Bířkova).

Baroko: Jan Amos Komenský (Labyrint světa a ráj srdce), Bedřich Bridel; typické rysy - kontrast pozemského a duchovního, obraznost, mement mori.

Národní obrození: Josef Dobrovský (jazykověda), Josef Jungmann (slovník), František Palacký (dějepis), Karel Hynek Mácha (Máj, 1836) - romantismus s byronskou postavou.

Májovci a ruchovci: Jan Neruda (Povídky malostranské), Vítězslav Hálek, Karolina Světlá; ruchovci zdůrazňují národní a vlastenecké téma (Svatopluk Čech).

Česká moderna a meziválečná literatura: Karel Čapek (R.U.R., Bílá nemoc), Jaroslav Hašek (Osudy dobrého vojáka Švejka), poetismus (Vítězslav Nezval), surrealismus.

Poválečná a současná literatura: Josef Škvorecký (Zbabělci), Bohumil Hrabal (Ostře sledované vlaky), Milan Kundera, Ludvík Vaculík; samizdat a exil jako reakce na cenzuru.

Funkční styly: prostěsdělovací (hovorový), odborný (výklad, úvaha, referát), publicistický (zpráva, komentář, fejeton), administrativní (úřední dopis, životopis, žádost), umělecký, řečnický.

Útvar slohového postupu: informační (zpráva), vyprávěcí (vypravování), popisný (charakteristika, líčení), výkladový (výklad, úvaha), argumentační (diskuse).

Struktura slohové práce: úvod (nastolení tématu), stať (rozvinutí v odstavcích, každý odstavec = jedna myšlenka), závěr (shrnutí, pointa); dodržuj jednotný styl.

Koheze: používej odkazovací prostředky (ten, tento, který, proto, avšak), neopakuj stále stejná slova - nahrazuj synonymy nebo zájmeny.

Odborný styl: termíny, přesnost, objektivita, pasivum a neosobní konstrukce (bylo zjištěno, že…); vyhýbej se hovorovým výrazům a citově zabarveným slovům.

Úvaha: teze → argumenty → protiargument → závěr; argument musí být podložen příkladem nebo logickým odvozením, ne pouhým tvrzením.

Administrativní styl: pevná formule (oslovení, věc, žádost, podpis, datum), spisovná čeština, žádné zkratky mimo zavedené; životopis strukturovaný chronologicky nebo funkčně.

Interpunkce a grafika: členění na odstavce, správné uvozovky a pomlčky, dodržení rozsahu; závěrečná kontrola pravopisu a shody přísudku s podmětem.

Postup při rozboru úryvku: urči žánr a literární druh, téma a motivy, vypravěče a kompozici, jazykové prostředky (tropy, figury), poté zařaď do kontextu autorovy tvorby a období.

Při citaci úryvku vždy uveď název díla a autora; pokud úryvek neznáš, analyzuj jej z textu samotného a přiznej nejistotu u kontextu.

Rozlišuj obsah (co se říká) a formu (jak se to říká): verš, rým, rytmus, obraznost, slovník, syntax; interpretace spojuje obojí.

Interpretace není libovolná: každé tvrzení dolož konkrétním místem v textu (veršem, slovem, obrazem); vyhýbej se obecným frázím bez opory.

Kontext autora: období, směr, hlavní díla, typické téma a styl; u maturity se očekává zařazení do literárního vývoje a srovnání s jiným dílem.

U ústní zkoušky strukturuj odpověď: 1) zařazení (druh, žánr, období), 2) obsah a kompozice, 3) jazykové prostředky s příkladem, 4) vlastní interpretace a hodnocení.

Pojmenuj použité tropy a figury konkrétně (metafora, personifikace, anafora, gradace) a vysvětli jejich funkci v textu, ne jen jejich výskyt.

Při neznámém pojmu v otázce odpověz nejprve definicí a teprve potom aplikací na text; tím prokážeš znalost i bez znalosti konkrétního díla.