Czech Maturita CJL key terms

Ústřední myšlenka nebo předmět, o kterém text pojednává; odpovídá na otázku, o čem dílo je, a liší se od motivů, které jsou dílčí.

Myšlenka, kterou chce autor sdělit, často obecné poselství nebo poučení vyplývající z textu; nemusí být vyslovena přímo.

Nejmenší tematická jednotka textu, konkrétní prvek nebo situace, která se v díle opakuje a dotváří téma; například motiv cesty, samoty nebo světla.

Výklad textu, při kterém čtenář odhaluje významy, vztahy mezi částmi a autorův záměr; opírá se o text a kontext, nikoli o libovolný dojem.

Soubor okolností, které ovlivňují vznik a význam textu: historické období, autorův život, literární směr nebo společenská situace.

Standardizovaná podoba národního jazyka používaná v oficiálním styku, ve škole a v literatuře; řídí se kodifikací a má psanou i mluvenou formu.

Soubor pravidel a zvyklostí, které společnost považuje za správné užívání jazyka; může být závazná pro spisovný jazyk, ale v mluvené podobě je pružnější.

Oficiální zachycení jazykové normy v příručkách, například v Pravidlech českého pravopisu nebo ve Slovníku spisovné češtiny; slouží jako závazná opora.

Soubor pravidel pro psaní slov a vět, včetně psaní i/y, velkých písmen, čárek a předpon; český pravopis je založen na fonologickém a morfologickém principu.

Jazykovědná disciplína zabývající se stavbou slov a tvary slovních druhů; zkoumá ohýbání, mluvnické kategorie a tvoření slov.

Kategorie slov podle jejich významu a mluvnických vlastností; čeština rozlišuje deset slovních druhů, například podstatná jména, slovesa, přídavná jména nebo spojky.

Jazykovědná disciplína zkoumající stavbu vět a souvětí, vztahy mezi větnými členy a pravidla slovosledu.

Funkční jednotka větné stavby, například podmět, přísudek, předmět, přívlastek nebo příslovečné určení; určuje se podle vztahů mezi slovy.

Spojení dvou nebo více vět v jeden celek; může být souřadné (věty hlavní) nebo podřadné (věta hlavní a vedlejší).

Nauka o slovní zásobě, která zkoumá význam slov, jejich vztahy, vznik a užívání; zabývá se například synonymií, antonymií a přenesením významu.

Souhrn všech slov a ustálených spojení, kterými daný jazyk nebo mluvčí disponuje; dělí se na aktivní a pasivní.

Jazykovědná disciplína zabývající se výběrem a uspořádáním jazykových prostředků vzhledem k situaci, funkci a adresátovi projevu.

Typ jazykového projevu odpovídající určité komunikační oblasti; rozlišujeme například styl odborný, publicistický, umělecký, administrativní a hovorový.

Způsob zpracování tématu v textu, například postup vyprávěcí, popisný, výkladový, úvahový nebo informační; určuje stavbu a charakter textu.

Pojmenování, které nevzniká přímo, ale přenesením významu na základě podobnosti nebo souvislosti; patří sem metafora, metonymie, personifikace a další tropy.

Tropus založený na přenesení významu na základě vnější podobnosti; například „hlava hory“ nebo „moře světel“.

Obrazné pojmenování, při kterém se slovo nebo spojení užívá v přeneseném významu; mezi tropy patří metafora, metonymie, synekdocha, ironie nebo hyperbola.

Zvláštní způsob uspořádání nebo opakování jazykových prostředků v básnickém textu; patří sem například anafora, epifora, apostrofa nebo inverze.

Jeden řádek básnického textu, základní jednotka veršované výpovědi; může být vázaný nebo volný.

Pravidelné střídání přízvučných a nepřízvučných slabik nebo jiných prvků v básnickém textu; vytváří zvukovou organizaci verše.

Zvuková shoda koncových slov nebo slabik na konci veršů; rozlišuje se například rým sdružený, střídavý nebo obkročný.

Výstavba literárního díla, tedy uspořádání jeho částí a vztahů mezi nimi; zahrnuje například chronologii, retrospektivu nebo rámcové vyprávění.

Ten, kdo v literárním díle podává příběh; může být v první nebo třetí osobě, vševědoucí, personální nebo nespolehlivý.

Základní kategorie literatury podle způsobu ztvárnění skutečnosti: epika, lyrika a drama; každý druh má specifické znaky a žánry.

Konkrétnější forma literárního druhu, například román, povídka, báseň, tragédie nebo komedie; žánry se vyznačují určitými tematickými a formálními rysy.

České kulturní a politické hnutí přibližně od 70. let 18. století do poloviny 19. století, které usilovalo o rozvoj českého jazyka, literatury a národního vědomí.

Literární směr přelomu 18. a 19. století zdůrazňující cit, individualitu, přírodu a tajemno; v české literatuře jej reprezentuje například Karel Hynek Mácha.

Literární směr 19. století usilující o pravdivé a všestranné zobrazení skutečnosti, často se zaměřením na každodenní život a společenské vztahy.

Směr navazující na realismus, který zobrazuje člověka jako produkt dědičnosti a prostředí; klade důraz na determinismus a často i drsné životní podmínky.

Soubor uměleckých postupů, témat a názorů, které spojují autory určitého období; příkladem je romantismus, realismus nebo symbolismus.

Literární směr konce 19. století, který užívá symboly a náznaky k vyjádření nálad a vnitřních stavů; klade důraz na hudebnost a obraznost verše.

Strukturovaný plán textu, který zachycuje hlavní body a jejich pořadí; pomáhá zajistit logickou výstavbu a soudržnost projevu.

Graficky oddělená část textu, která obvykle obsahuje jednu hlavní myšlenku; členění na odstavce usnadňuje orientaci čtenáře.

Soudržnost textu zajištěná jazykovými prostředky, například opakováním, zájmeny, spojkami nebo odkazováním; opakem je nesouvislé řazení vět.

Významová soudržnost textu, která spočívá v logickém propojení myšlenek a v souladu s tématem; čtenář ji vnímá jako smysluplný celek.